Cukrovar a železnice ve
Zborovicích


Řepná dráha 760 mm

Cukrovarnictví a Zborovice

Situační plán budov ve zborovickém cukrovaruPrvní písemná zmínka o Zborovicích je už z roku 1276, ale osídlení úrodného kraje sahá do dávné minulosti. Od poloviny 19. století přešlo panství šlechtické rodiny Rottalů do rukou bohatých průmyslníků, německých židů - nejprve Abrahama Poppera, který se zasazoval o pěstování cukrové řepy, tehdy nové zěmědělské plodiny ve zdejším úrodném údolí. Pro své smělé plány našel podnikavé společníky v podobě Jonáše Friesse s jeho sestrou Antonií Redlichovou. Společně pak založily r.1850 ve Zborovicích jeden z prvních cukrovarů na Moravě. Rodiny Fiessů i Redlichů se staly významnými cukrovarníky, Redlichovi pak o něco později založily další rafinérii cukru v Kojetíně. Jen o málo později Jonathan Friess (+ 28. listopadu 1891) od Abrahama Poppera vykoupil celé Zborovické panství i s cukrovarem a dal také zbudovat tři rybníky zvané Podlavčí jako zásobárnu vody pro cukrovar. Soustavou studní pak přiváděl vodu do cukrovaru.
Budovy bývalého zborovickém cukrovaruJonášův syn JUDr. Jindřich Friess pokračuje v otcových šlépějích, kupuje další pozemky a spravuje nebo si bere do svého nájmu velkostatky v okolí, jako Troubky, Zdislavice, Věžky, Srnov, Bajajku, Dřínov aj., interiér krypty rodiny FriessůCelá rodina Friessů pak přestoupila v roce 1916 do církve římskokatolické. Syn Dr. Jindřicha Friesse, nar. r. 1915, PhDr. Jan Friess, emigroval v r.1938 před německou okupací. Rodina Friessova trávila část roku ve Zborovicích a část roku ve Vídni, kromě větší části pozemků i lesa ve Zborovicích a okolí jim patřil rozsáhlý dvůr s cukrovarem, dvorec pro výkrm volů v trati Kuče, pivovar, cihelna, panský mlýn a zámek s vilou a rodinou hrobkou. V době řepné kampaně zaměstnáváli dělníky z širokého okolí. Friessové nepochybně dobře hospodařili, neboť největší krizi cukrovarnického průmyslu po vídeňském krachu v roce 1873 jejich cukrovar úspěšně přestál. Mnoho jiných to štěstí nemělo a padlo.

Pro převoz cukrové řepy, ale i dalších komodit pro své stále se rozvíjející hospodářství nechává Jonáš Friess postavit v letech 1881 až 1882 normálněrozchodnou železniční trať ze Zborovic do Kroměříže. V protokolu o výstavbě "Kremier - Zborowitzer Localbahn" z 25.května 1881, jsou za koncesionáře podepsáni Judr.Willibald Mildsluh a ing.Josef Nezdara. Trať vystavěla a provozovala akciová společnost "Kroměřížské dráhy" (KD), v níž hrálo významnou úlohu město Kroměříž, arcibiskupství a moravské cukrovary, v čele s rodinou Friessů a Redlichů. V roce 1880, tedy za pět měsíců od vydání koncese vystavěla tato společnost svou první trať, 8 km dlouhou dráhu Kroměříž-Hulín, která napojila město Kroměříž na síť
Severní dráhy císaře Ferdinanda (KFNB, nebo také SDCF), aby dva roky později byla dráha prodloužena do Holešova a 18 km vzdálené Bystřice pod Hostýnem. V Hulíně byly poněkud kuriózně dvě nádraží Kroměřížské dráhy, jedno pro kroměřížský, jedno pro bystřický směr, protože KFNB nepovolila vybudovat nadjezd nad svou tratí.
Nádraží ve ZborovicíchMezitím byla v roce 1881 vystavěna ještě 17 km dlouhá lokálka Kroměříž-Zborovice, kterou postavily dokonce za tři měsíce po vydání koncese! Od roku 1883 zajišťovali střídavě provoz na KD, buď KD samy nebo KFNB a v létě 1883 byl stavební vývoj 42 kilometrů dlouhé Kroměřížské dráhy zakončen přemostěním KFNB u Hulína a zrušením nádraží na západní straně trati KFNB. Tato mocná společnost tlačila KD do odprodeje, ale chtěla původně koupit jen trať Kroměříž-Bystřice. Tuto potřebovala na vybudování dráhy Kojetín-Bílsko, jejíž stavbou ji zavazovala koncesní listina vydaná vládou. Koncesionáři KD ji nakonec donutily koupit v roce 1887 celou síť, včetně koncese na trať Bystřice-Valašské Meziříčí a podílu na místní dráze Studénka-Štramberk. Na výstavbě a provozu této lokálky se KD účastnila v letech 1881-1887. Celková suma při prodeji majetku společnosti činila 2,1 miliónu zlatých, což ale nebyl ani akciový kapitál společnosti. Vraťme se však ke Zborovické lokálce. Lokomotivní depo a další zařízení potřebné ke zbrojení lokomotiv se nacházelo v Kroměříži, ve Zborovicích můžete kromě nádražní budovy a dřevěného skladu v kolejišti ještě dnes nalézt popelovou jámu a v dobách mého mládí (to už tu ale pára nejezdila) zde stál i vodní jeřáb - asi ho potřebovali jako šprajc do hutí. Tato lokálka je v provozu dodnes, její trasování se nezměnilo, ale jezdí zde jen několik párů motorových vozů. Bohužel o histori i provozu této normálněrozchodné dráhy zatím skoro nic nevím, jisté je, že v minulosti byl provoz na této trati mnohem živější. Největší objem přepravy znamenala pro tuto trať cukrovka a další zemědělské plodiny a cihly, ať už z cihelen ve Zborovicích nebo nedalekém Dřínově. Jak postupně zanikal zmíněný průmysl, tak úměrně k tomu klesal i provoz a význam dráhy až tu zbyla jen sporadická osobní doprava. I tak měla dráha vlastně jěště štěstí. V kolejišti nedalekého morkovického nádraží dnes už bují keře a stromy. Kromě zdounecké, zborovické a kotojedské vlečky pak na tuto železnici měli navazovat další dráhy. Jako první musím uvést řepnou úzkorozchodnou dráhu zborovického cukrovaru o rozchodu údajně 760 mm a vedoucí k Honěticům, kam jim sváželi od Litenčic řepu Podstatští. Podle jiného zdroje měla vést tato železnice až k Zástřizlům, bohužel mapu s trasováním se mi zatím nepodařilo sehnat. Byla postavena až dlouho po otevření "velké dráhy", v roce 1916 a ve stejném roce se také zřídila 3 km dlouhá řepná drážka o rozchodu 600 mm z Kotojed (u Kroměříže) do Trávníka.
Další neexistující tratí ke které také kupodivu existuje protokol a to "revize návrhu místní dráhy z 22.-24.září 1910" je železnice Morkovice - Zborovice. Také po této 6.5 km dlouhé normálněrozchodné spojce dvou lokálek - zborovické a morkovické se měla přepravovat hlavně cukrová řepa a další zemědělské plodiny. S její výstavbou to zřejmě myslely naprosto vážně, byla podrobně vytrasována, včetně všech propustků, přejezdů, zastávek, jednoho dřevěného nadjezdu a jednoho podjezdu. Kromě rozšíření původních koncových stanic se měla vybudovat také zastávka "Slížany" a nákladiště "Obora", v katastru obcí Slížan a Tetenic. Žádosti Medlova o zřízení zastávky nemohlo z technických důvodů býti vyhověno. Zdůvodněno to bylo velkým stoupáním tratě v celém katastru obce a blízkostí zborovického nádraží. Žadatelem o koncesi na tuto trať byl Dr. Cyrill Seifert, kromě zemských a drážních úředníků byly pochůzce trati, která proběhla ve dnech 22.-24. září 1909, přítomni také za c.k. stavební radu - technický znalec Josef Mazáč a za c.k. ministerstvo války - setník generálního štábu Emil Ratzenhofer. Proč se tato poměrně nenáročná trať nikdy nepostavila mi zatím není známo, zřejmě akcionáři nesehnali do vypuknutí války potřebné prostředky.
Pokusy prof. Welnera s vrtulemi ve ZborovicíchNeméně zajímavou technickou epizodou vážící se ke zborovickému cukrovaru, jsou vědecké pokusy profesora George (Jiřího) Wellnera (nar.1846 Praha, +1919 Vídeň). Tento docent pro obor teorie a stavby strojů na Německé vysoké škole technické v Brně a od roku 1880 její profesor zkonstruoval různé celky parní a vzduchové techniky a od osmdesátých let svou vědeckou činnost stále více zaměřoval na letectví. Své teoretické poznatky si neustále ověřoval v praxi pomoci vlastnoručně zkonstruovaných měřících přístrojů. V letech 1892 až 1893 uskutečnil například řadu aerodynamických měření na proudem vzduchu ofukovaných zakřivených plochách, v jízdě na železničních vagónech na trati Brno - Střelice - Brno. Na základě těchto měření pak navrhl tzv. "Ringflieger" neboli "letadlo prsténcovité" z roku 1903. Ještě předtím, ale v letech 1895 a 1896 prováděl praktická měření vrtulí velkých rozměrů, umístěných po tu dobu právě v prostorách zborovického cukrovaru. Pomocí originální měřící soustavy tvořené decimální váhou, parním strojem a vrtulí měřil tah a otáčky vrtule. V první fázi pokusů náhon vrtule pomocí řemene zajišťovala zemědělská lokomobila, později vrtuli poháněl tříválcový parní stroj do něhož byla přiváděna pára z malé úzkorozchodné lokomotivy. To je také zatím také jediný mě dostupný důkaz o existenci úzkorozchodné dráhy ve Zborovicích. Přiznávám se, že tato fotografie, na které je zachycena opravdu drobounká mašinka ve společnosti prof. Welnera je tak trochu záhadou. Pokud by se mělo jednat o stroj úzkorozchodné dráhy o rozchodu 760 mm, má přece jen trochu malé rozměry. Navíc zde jde o dost velký časový rozpor v datování. Zmíněné fotografie mají pocházet z let před koncem století, ale řepná dráha měla vzniknout až o dvacet let později. Spíše se mi tedy nabízí vysvětlení, že jde o stavební mašinku pozůstalou zde po stavbě velké dráhy, nebo se mohlo jednat o lokomotivu drážky cihelny ve Zborovicích (Ta se nacházela východně od cukrovaru. Možná pro ni v cukrovaru vybudovali kolejiště, které později rozšířily. Ale to vše jsou jen nepodložené domněnky.


V areálu bývalého cukrovaru je dnes strojírna Pilana, za vysoké betonové zdi se asi těžko kdo dostane, ale i kdyby tak pochybuji, že by se zde mohlo nalézt něco co má souvislost s daným tématem. Po existenci řepné dráhy, dnes ve zdejší zemědělské krajině mnoho stop nezbylo.
Přesto můžete trasu bývalé drážky poměrně přesně učit, měřila totiž jen něco přes 6 kilometrů. Mimo dnešní areál cukrovaru, u složiště řepy (vydlážděná plocha u nádraží) se nacházela
malá remíza pro dvě malé lokomotivy. Koleje úzkého rozchodu se po opuštění cukrovaru těsně přimkly k širokému rozchodu aby překonaly po jediném propustku potůček. Ještě před konečnými zarážedly zborovické dráhy zase prudce odbočily doleva a dodnes patrným krátkým zářezem sestoupily k potoku. Dnes už tu žádný most nestojí (ten betonový je novějšího data). Kousek za potokem je ale velmi dobře patrný dlouhý obloukovitý zářez, kterým se dráha prokousávala ku svému nejvyššímu bodu. Ten se nacházel těsně vedle zámecké krypty (hrobky). Odsud drážní těleso začalo mírně klesat a prakticky přímým směrem (přes budovy družstva které tu dřív nestály) dosáhlo rybníků Na Podlavčí. Tady najdeme můstek přes potok, který tvoří čtyři zabetonované I profily. Pokud máte s sebou metr, můžete si zde i odměřit rozchod bývalé dráhy - 760mm.
Po překonání potoka se drážka stočila vlevo pokračovala po vrstevnicích až se přimkla k cestě ze Zborovic do Troubek. Někde za křižovatkou cest v Troubkách se údajně měla nacházet váha. Odsud pokračovala drážka zase mezi poli podél potoka Olšinky až k rozcestí cest mezi Zdislavicemi a Honěticemi. Já jsem tudy kdysi procházel počátkem léta a podařilo se mi nafotit
táhnoucí se pruh méně zralé pšenice v poli. Mohlo to být bývalé těleso drážky, ale taky jenom náhoda. U rozcestí s kapličkou se nacházelo opět vydlážděná skládka řepy s váhou a tu také dráha s největší pravděpodobností končila.
Lokomotivy

O mašinkách jak té velké, tak i malých drah mi zatím není nic známo, v dobách kdy jsem byl klukem už tu pára nejezdila. K vidění tu byly jenom "Hurvínky", zatím tedy mám jen jednu fotografii místní úzkorozchodné mašinky pohánějící motor s vrtulí, z pokusů prof. Welnera (viz výše).




Literatura:

Státní okresní archív Kroměříž
Letectví + Kosmonautika r.1979 str.816-817 (Technické muzeum Brno)
Z.Bauer, Úzkorozchodné železnice v průmyslu a zemědělství

Jeden z pokusů prof. Welnera s vrtulemi ve Zborovickém cukrovaru Vykolejení vlaku ve Zborovicích
< Úzkorozchodné lokomotivy
< Úzkorozchodné dráhy